|
(0)
Byla hluboká a teplá noc, seděl jsem na kopci a pozoroval přes roztrhané mraky hvězdy. Byl jsem sám a vyhovovalo mi to. Neměl jsem rád lidi a ani dnes nemám. Položil jsem se na záda do trávy a užíval si ten krásný pocit samoty, zanedlouho jsem usnul. Brzo ráno jsem se vrátil do mé vesnice, k rodině na upatí hory Blom. Léčil jsem lidi, bohaté i chudé, nebyl jsem šarlatán i když mě lidé tak nazývali, protože jsem léčil zvláštními bylinkami a jinými podivnými dary přírody. Moje žena Leenee, byla nádherná, měla ty nejkrásnější modré oči a havraní vlasy jí stékaly po ramenou. Chápala mě a já ji miloval. Náš syn Mever, měl krásné 2 roky a pořád se tulil na svou maminku. Vydělával jsem si léčením dost, aby moje rodina nehladověla jak se stávalo v tomto kraji dost často.
(1)
Mary byla menšího vzrůstu, její kůže byla věčně bílá jak popel z borovice, protože nikdy nevycházela z domu. Říkalo se, že je nemocná, a proto je doma upoutaná na posteli. Každý věděl, že to tak není. Kolovali různé povídačky, třeba, že Mary je posedlá démonem… Nikdo ji pořádně neznal, čas od času ji někdo zahlédl v okně, ale to bylo tak vše. Nikdo se nezajímal o dceru správce, bylo příliš nebezpečné si i něco myslet.
Obyčejná noc, měsíc pod mrakem, temnota všude kolem, z lesů se ozývá vití vlků a Mary nepřemýšlela o strachu! Byl druhý den v týdnu a to pokaždé chodí on. Do tváře mu není vidět, stín ho vždy zakryje! Mary strachem vždy okamžitě zavře oči a pak se nechává unášet jeho doteky, slyší jeho dech, nikdy slova nepromluvil. Miluje se s ní, oddává se mu, je to nádherné.
Hodiny v patře pod ní odbíjejí jedenáctou hodinu večerní. Je čas. Těžké okenice ze severní okna se pomalu se skřípotem otevřely a Mary ovanul lehký studený vánek, zavřela oči a čekala na jeho doteky. Cítila jeho velmi lehkou chůzi, obcházel ji, prohlížel jsi ji. Ucítila jeho dech na šíji, pocit, který ji zvedal ze země. Jeho ruka začala Mary hladit po zádech a pomalu se přesouvala na bříško. Chytla za šněrovačku sukně a jedním trhnutím ji z Mary strhla. Lekla se až otevřela oči. Věc kterou nikdy neudělala. Nebyl to on, spíš TO! Lepe řečeno něco mezi člověkem a něčím co nikdy neviděla. Vypadal jako člověk, ale ze zad mu vystupovaly hroty a z odhaleném hrudníku vystupovaly ruce a obličeje lidí a napínaly jeho kůži do děsivých tvarů. Z očí se jí vyhrnuly slzy. Chtěla zděšením vykřiknout, ale jeho ostrý dráp byl rychlejší a rozříznul ji hrdlo. Znovu se napřáhl. Maryina hlava se zaklonila a spadla v děsivé tichosti na zem a zakutálela se pod postel.
(2)
Došly mi bylinky, ze kterých jsem vyráběl mast proti vyrážce. Rostly na místě dva dny od mé vesnice, políbil jsem svou krásnou ženu, našeho syna a vydal se na cestu. Po čtyřech úmorných dnech jsem se vrátil do vesnice, ulice byly prázdné, nikde živého člověka. Slyšel jsem z náměstí hlasité hádáni, shluk hlasů a křiku. Vydal jsem se tím směrem. Přiblížil jsem se k davu. Letící kámen mě zasáhl do hlavy a upadl jsem na zem. Nemohl jsem se postavit. Krev mi tekla přes oči a zakalila zrak. Než jsem upadl do bezvědomí, slyšel jsem hlasy v davu. „Je to on, podívejte na nohavice,“ „ďábel, utečte,“ „na hranici s ním,“ „vrahu!“
Probudil jsem se v kleci. V kleci ve které se nechávají lidé umřít za ty nejtěžší zločiny. Krví jsem měl nasáklé veškeré oblečení. Dav mě musel mlátit ještě hodně dlouho poté, co jsem ztratil vědomí, celé tělo měl jsem v jednom žáru od ran, které jsem dostal. Chtěl jsem zakřičet ,,proč tu jsem,“ ale nevydal jsem ani hlásku, nějaká rána do krku nejspíš zapříčinila, že jsem ztratil hlas. Cítil jsem jen bolest. Dlouho jsem se pokoušel dostat z klece lomcováním zámku. Snažil se ohnout mříže klece, ale bylo to marné, stále jsem visel šest metrů nad zemí a slunce mě spalovalo za živa. Druhého dne ráno přišel téměř plačící správce s knězem pod mou klec a vyslovili rozsudek.
„Malacayi Swode za své hříchy budeš ukamenován!“ „Byl jsi prohlášen vinným z vraždy šestnáctileté Mary Ronelové, krev na tvých kalhotách tě usvědčila, chceš k tomu něco říci?“ Opravdu ironickou otázku vyslovil starý, ohromený kněz. Lidé vždy byli důvěřiví a naivní a báli se i stínu za stromem, tak proč mě hned neodsoudit? Špatná doba, špatní lidé. Každá doba je špatná, Otevřel jsem ústa a chtěl se hájit, ale ani slovo ze mě nevyšlo. Pokusil jsem se znova promluvit, v duchu jsem křičel. Byl jsem čtyři dny v lesích, protože byliny pro které jsem šel, rostly vysoko na skalách, jenom v červené hlíně. Nikde jinde.
„Zpusťte klec na zem.“ Prohlásil ostře správce.
Pacholek co byl u lana, které mě drželo, vytáhl sekeru a přesekl lano. Dopadl jsem s velkým rámusem na zem. Nemohl jsem se po tak tvrdém dopadu hýbat. Určitě jsem měl zlomené obě nohy, ale to už nehrálo žádnou roli. Snažil jsem se zvednout hlavu ze země a rozhlédnout se kolem. Věděl jsem, že umřu každou chvíli. Čekal jsem na ránu kamenem, ale žádná nepřicházela. Stále jsem ležel na zemi a nemohl se hýbat, ani hlavou pootočit, bolesti ustávaly. Dav ztichl. Ležel jsem na pravé tváři a kamínky ze země mě studily. Ucítil jsem teplo na tváři, bylo to víc než teplo, pomalu se rozlévalo a bylo to příjemné. Zrak jsem upíral před sebe a čekal co bude dál. Bál jsem se!
„Táhni tam, kam tvá rodina!!“ To byla poslední slova, co jsem slyšel. Jak nádherná je smrt a její bratr spánek! To příjemné teplo, které se rozlévalo pod celým mým tělem, byla moje vlastní krev, která se vsakovala do země a vytvářela kolem mě červenou kaluž.
V břichu jsem měl velký kovový šrapnel z klece, který se odlomil při dopadu na zem.. Umřel jsem! S kusem železa v břiše! Bez bolesti! V obavách! Umřel jsem! Za věc, kterou jsem nespáchal! A má rodina zemřela se mnou!
(3)
Představovali jste si někdy, co s vámi bude po smrti, kde se ocitnete, a jestli vůbec něco po smrti existuje? Stál jsem na zářivé bílé absolutně rovné podlaze. Na krok kolem mě byla nepropustná mlha. Udělal jsem krok dopředu, poté dva, mlha se přede mnou rozestoupila a za zády zase slila v jednu stěnu. Byl jsem uvězněn a přeci neviděl mříže, nebylo to peklo, ale nebem bych to taky nenazval. Byl jsem zdravý, nikde ani škrábanec, dobře oblečený. Jen jsem nechápal proč jsem na takovém bělostném místě oblečen do černého pláště a červeno žíhané haleny. Čekal jsem, ale stále se nic nedělo. Chtělo se mi spát, zavřel jsem oči. A výkřik mé ženy mě zpátky vrátil do světa vnímajících.
Opět jsem stál v té podivné mlze. Světlo, které prosvítalo mlhu, mě ozařovalo, pomalu pohasínalo. Začínal jsem být neklidný.
„Malacayi!“ Jemně až šeptem se rozlehlo moje jméno všude kolem mě.
„Malacayi!“ Někdo mě volal, a přidával na intenzitě.
„Žil si život světce, a zemřel jako mučedník, pomáhal lidem a neškodil druhým!“
„Malacayi! Vybral jsem si tě!“
„Potřebuji tvoji pomoc.“
„Stvořil jsem vše živé, aby spolu žilo v harmonii. Od té doby neovlivňoval jsem běh dějin, byly dlouhé války mezi lidmi. Nemoci, které je téměř vyhubili. Katastrofy za které mohli.“
Začínal jsem být neklidný, velmi neklidný, poslouchal jsem nejspíš Boha, viděl jsem všude jen mlhu i oslňující světlo a stále netušil co mám čekat.
„Malacayi, víra je síla mé existence, pokud zahyne život na zemi, zahynu také!“
„Nikdo ve mně nevěří, ale všichni se ke mně v nouzi obrací!“
„Žádám tě, zachraň lidstvo a odvrať je od zkázy.“
„Jsem sám, co zmůže jeden člověk!“ Zakřičel jsem svůj argument.
Nenastalo ani krátké ticho…
„Dám ti sílu, vědomosti, moc, budu tě vést…“ a hlas se utichl do ztracena.
„Stůj při mně a navrátím tě k tvé rodině!“
Myšlenka na mou rodinu stačila a podlomili se mi kolena , všechny svaly v těle ochably, zrak se zakalil a já se skácel na zem.
(4)
Probudil jsem se v v kanále, hluboko pod městem Darkon, jediné, opravdu živé město, fungoval zde obchod, měli nemocnici i radu která město řídila. Lidé nemuseli hladovět.
Psal se rok 2025 a teprve před pár lety skončila třetí světová válka. Na Zemi přežilo pouhých sedm milionu obyvatel. Všechny bomby, jenž lidé vytvořili, použili ve válce až na jednu. Poslední. Bombu „posledního soumraku“, biologická bomba, která by dokázala vyhubit veškerý život na zemi do pár minut. Mým úkolem bylo bombu najít a zničit! Bomba měla být v rukou místního největšího šéfa Dedloa.
Bůh mě obdařil schopnostmi boje. V celém svém krátkém životě jsem byl spjat s přírodou, proto jsem nesměl nikdy ve svém úkolu použít lidskou zbraň jen moci přírody. Mohl jsem seslat roj včel, nechat udeřit blesk, vyvolat zemětřesení, ovládat zvířata….
Nevím jak jsem tohle všechno věděl a uměl, ani jak jsem získal všechny možné vědomosti o světě. Byl jsem zpátky na Zemi, odhodlán splnit úkol. Neměl jsem rodinu, má krásné žena byla zavražděna a můj syn s ní. Nezáleželo mi na sobě, chtěl jsem být se svou rodinou nebo umřít, ale nikdy svou rukou! Byl jsem připraven vylít si vztek a splnit úkol.
(5)
Na stole Iky zapípal intercom. Pomalým krokem došla ke stolu.
„Ano!“
„Pan Dedloa si vás žádá.“ Řekl chladný elektronický hlas.
„Co ten starej otrapa zas chce?“ Pomyslela si Ika .
„Určitě má zase nával deprese a potřebuje se vykecat.“
Ika vyšla ze svého bytu na střeše nemocnice a soukromým výtahem sjela o dvě patra níže. Dedloa byl magor, neustale se bal, že ho někdo zabije, taky proto si Iku najal. Je nejlepší! Prošla přes několik straží, všichni byli oblečeni do taktických kombinéz s pulsní předělávkou MP5 u sebe.
Dedloa byl takovej paranoik, že žil ve vlastní kanceláři, vše ovládal přes počítač a málokoho si k sobě pustil. Před svou kancelář si dokonce namontoval oční sken a sken DNA. Ika se přímo podívala do očního skenu a položila ruku na gelovou podložku. Ucítila jemné bodaní, to jak se ji miniaturní jehličky zabodávaly do dlaně a rozeznávaly DNA.
SKEN DOKONČEN!
PŘÍSTUP POVOLEN!
Okolím se rozezněly skřípavé zvuky staré hydrauliky a obrovské kovové dveře se pomalu začaly otvírat. Vstoupila do malého prostoru dvakrát dva metry a počkala až se za ni dveře opět zavřou. Dedloa se teď určitě dívá skrz ty své kamery a kontroluje zda ho nechce zabít. Otravná procedura, ale sama ji navrhla. Dedloa to ale opravdu ochrání. Už tu měli několikrát pokus o atentát. Kdysi jeden moralista, co se mu nelíbila Dedloaova moc, zaparkoval dodávku plnou výbušnin do garáží, které sousedily s kanceláří a odpálil. Naneštěstí se s touto variantou počítalo a krom garáží nebylo nic zničeno. Podruhé byla odpálena raketa z vojenského satelitu z 20. století přímo na budovu. Ice to zničilo celý byt a ještě pět horních pater nemocnice. Vůbec jim nevadilo, že zabili několik stovek nemocných lidí. Že by ve víru svaté války? Tehdy byla Ika velmi naštvaná. Má city jako žena, ale mstí se jako netvor. Satelit o týden později z „neznámých“ důvodu spadl do atmosféry a shořel. Ika poté našla člověka, který byl za to zodpovědný. Pohrála si s ním jako kočka s myší, než mu setnula hlavu.
„Iko posaď se, dáš si trochu koloniálního pití?“ Dedloa vstal ze židle a vydal se k baru.
„Ne, děkuji!“ Odsekla.
Dedloa byl starý tlustý malý a ještě plešatý podivín. Dalo by se říci, že vypadá jako hnusný tučňák. Své moci dosáhl za třetí světové války, kdy kradl spojencům po malých částech vojenské vybavení a prodával ho nepřátelům. Po válce měl být souzen za vlastizradu, ale v den procesu náhodou zemřelo pět soudců a žádný další nechtěl předsedat tomuto procesu.
„Iko kam vede tento svět?“ Dedloa začal svůj dlouhý monolog, pomyslela si Ika. Radši vstala a nalila si pořádnou sklenici koloniální vodky a poslouchala.
„Nechtěl jsem být takový, nechtěl jsem zabíjet, krást a vydírat“. „Chtěl jsem byt malíř, zachycovat krásu!“
Byl to vždycky hajzl a vždy bude! Ale co měl před několika měsíci mrtvici, změnil se, stával se z něho schizofrenik.
„Svět mě nechce, tak mu prokážu službu.“ Cukl sebou, jako by řekl něco, co neměl.
„Promiň Iko že jsem tě vytáhl od práce, můžeš jít!“ Otočil se ve své pohodlné židli a zahleděl se do ohně v krbu.
Ika do sebe hodila zbytek pití a vydala se zpátky na střechu do svého bytu. Usedla ke svému teleskopu a hledala na prašném nebi škvíru v černých mracích, kterou by dohlédla na hvězdy.
(6)
Zvedl jsem se na nohy. Měl jsem džínové černé kalhoty, vojenské černé kanady, triko s podivným červeným znakem. Bylo to takové obrácené písmeno „s“, dvakrát proťaté čárami, které se na konci spojili a vytvořili hadův jazyk. To vše překrýval dlouhý a dost těžký černočerveně žíhaný plášť.
Vydal jsem se chodbou, až jsem narazil na první žebřík vedoucí z kanálu na ulici. Stál jsem na ulici a byl překvapen tím, co jsem viděl. Vysoké šedé budovy mě obklopovaly ze všech stran. Nebe jako by nebylo, jen šeď. Silnice zahalená jemnou mlhou, jako by jste chodili po mraku. Potřeboval jsem zjistit, kde najdu Dedloa. V takovém městě jako bylo toto, je nejlepší hledat v zapadlých barech, daleko od normálních čtvrtí. Otázkou bylo, zda vůbec ještě existovaly normální čtvrtě. Procházel jsem městem, stále samé šedivé budovy, žádné výlohy, žádné okna, nikde ani známka po skle. Obchod s jídlem, který jsem zahlédl měl jen modře natřené dveře a nad nimi tučný nápis „Jídlo“. Šel jsem dlouho, někde hodiny odbíjeli osmou hodinu večerní a já stále nepotkal jediného člověka. Nebál jsem se, byl jsem pouze znepokojen! Nepřipouštěl jsem si, že bych se mohl ztratit. Dostal jsem se na křižovatku dvou velmi zapadlých ulic. Na zemi se povalovaly odpadky, někde byl vidět pohyb ve stínech od papírových krabic, krysy si zřejmě lebedily. Otočil jsem se doleva, povědomě na západ a vykročil do temné ulice. Po pár krocích se daleko přede mnou zvedl ze země tulák a rozběhl se na mě. Za zady jsem slyšel, jak navlhlá papírová krabice dopadla na krysu a krysa zapištěla. Dva tuláci, a rozhodně mě nešli požádat o drobné. První tulák už byl skoro u mě. Měl hnědé roztrhané kalhoty, špinavé od bahna, pončo a šátek přes hlavu. Ani jsem se nedivil, když jsem zahlédl, jak vytahuje zpod ponča nahnědlý asi dvacet centimetrů dlouhý lovecký nůž. Přiblížil se na pár kroků, natáhl ruku s nožem před sebe, jako by to byl kord. Když byl tak krok přede mnou vykročil jsem dopředu, levou rukou vykryl dráhu nože tak, že mě nůž minul a přitisknut na tulákovi jsem mu vrazil koleno do žaludku. Tulák spadl na kolena a ránou do zátylku jsem ho složil, na dobro. Druhý tulák nás pozoroval z povzdálí a asi usoudil, že tenhle boj nevyhraje a ihned co jsem se otočil jeho směrem, začal utíkat.
Sebral jsem ze země nůž. Začal jsem se třást, udělalo se mi špatně. Pomalu, ale jistě se mi začala podlamovat kolena. Upustil jsem nůž, abych se mohl rukama podepřít a nespadnout tak tvrdě. A přesně v tom okamžiku všechno ustalo. Hned jsem pochopil, že nůž je také lidská zbraň. A že ho nikdy nesmím použít, ba ho ani držet v ruce. Ještě jednou jsem se ho pokusil sebrat, ale se stejným výsledkem. Vší silou jsem nůž nakopl a se skřípěním zmizel v odpadcích na druhém konci ulice.
(7)
“Já jsem Bůh! Jsem život a smrt zároveň. Mám si vzít život? Mám vzít život ostatním? Nekoukej se tak na mě! Nech mě umřít.“
“ Parchante, co jsem ti řekl. Zabijí tě. Oni! Spiklenci. Nemají tě rádi. Zabij je, nebo tě zabijí! Jdu si pro tebe, uteč! Utíkej hajzle!“
“ Nééé!!!“
„Pane Dedloe jste v pořádku?“ Hlavní výzkumník jen nevěřícně koukal jak Dedloa vykřikl „Nééé!!!“ do zrcadla.
„Všechno je v pořádku.“ S upoceným obličejem se otočil od zrcadla.
„Do jaké fáze se dostal můj projekt?“
„Pane Dedloa jsme téměř hotoví, zbývají už jen poslední drobnosti. Do konce týdne projekt dokončíme.“
„To je skvělá zpráva, můžete jít Adame.“
Profesor bio medicíny Adam se obrátil na patě a rychle odešel z místnosti.
“Dedloe!“
“Dedloe!! Otoč se!!“
“Nééé. Nech mě být!!!“
“Nééé!!“
(8)
Podivné město a podivné názvy. Prošel jsem přes most Mučedníků, ulicí Černé Smrti, přes náměstí Zrady, ulicí Oběšenců a teď jsem si to kráčel ulicí Protestů. V dálce jsem zahledl ceduli „U krvavého kříže.“ Sestoupil jsem po schodech a sklepními chodbami jsem pomalu kráčel do baru.
„Jídlo!“ „Nemáš jídlo?“ Bezdomovec, napřáhl ruku a přepadl dopředu na obličej. Chytnul jsem ho za rukáv, abych ho odhodil, ale mrtvého člověka na nohy nepostavíte. V duši se ve mně otřásl vztek! Smrt! SMRT! Všude smrt, v každé době lidé zbytečně umírají!
Podklouzly mi nohy, jak se země otřásla. A vztek v duši ustál. Přikryl jsem bezdomovce dekou a vykročil k baru. Cestou jsem potkával mladé páry, všichni byli opilí nebo zfetovaný. Všude smrděly zvratky a výkaly. V temných rozích se někteří i milovali.
„STUJ!!!“ „Vypadni, tohle je soukromý bar!“ Hlídač baru mě chytnul za kabát a snažil se mě odhodit zpátky do sklepení. Chytnul jsem ho za ruku, zakroutil za záda a zároveň ho silně ze zadu nakopl do kolena. Obrovský holohlavý hlídač se skácel na zem a mým přičiněním si vykloubil rameno. Začal se svíjet na zemi a skučet bolestí. Asi to nebyl tak tvrdej chlap, jak se cítil. Přeskočil jsem ho a vešel do baru.
(9)
„Zadejte heslo:“ Ika rychle napsala Charón.
Do příkazového řádku napsala CD Galerie_zivota, a obrazovka se rozzářila tisíci soubory fotek na dřívější svět. Ale Ika si tentokrát nechtěla prohlížet modré nebe, nebo průhlednost oceánů.
CD Muj_Svet.
Postupně se začaly ukazovat fotky její dcery a manžela….
Oba zemřeli v posledních dnech války.
Trpkost v srdci, naštvaný duch a žádná lítost. To ji dělalo nejlepší mezi „uklidňovači“. Přiznávala si, že je zabiják, holka na všechno a hlavně na špinavou práci.
Poslední fotka. Už hodně dlouho neměla odvahu kouknout se na ni. Ale dneska. Stará fotka, špatně nasvícená, a nevíc rozmazaná. Ale jediná fotka, kde byla zachycena celá její rodina pohromadě. Ice se řinuly slzy. Můžete zabít stovku lidí, rozpárat jím břicha, vidět umírat lidi nejhoršími způsoby. Ale stačí jednou opravdu milovat a ztratit. Svět najednou přestane existovat. A pokud máte odvahu a sílu žít, tak vztek, smutek a žal musí ven!
Vědět dnes, co je alespoň správné, když už všechno pozbývá smyslu.
(10)
Bar u krvavého kříže byl takový, jak jméno napovídalo. Stěny byly vymalovány na červeno a nejdelší stěnu zdobil kříž. Vyzáblý hostinský zrovna naléval nějakou černou tekutinu.
„Co chceš?“ Drze odfrkl mezi rty hostinský.
„Informace,“ tiše jsem odpověděl.
„Všechno něco stojí.“
„Zaplatím, není problém.“ Lhal jsem, neměl jsem ani vindru.
„Kde najdu Dedloa?“ Úplně jsem viděl, jak to v něm hrklo.
„VYPADNI!“ Zařval a začal se rozčilovat v jazyku, který jsem neznal.
Dělal rozruch, všichni se otáčeli, v místnosti se začal ozývat šepot.
Trhnul jsem rukou a vylil hostinskému na kalhoty onu černou tekutinu, co předtím nalil.
Okamžitě odskočil a předklonil se nejspíš, aby viděl jakou škodu jsem mu udělal. Ale k mému štěstí neodskočil moc daleko. Nahnul jsem se přes bar, chytnul vzadu jeho hlavu a slušnou silou s ní udeřil o baroví pult. Skácel se jak skleník na fotbalovém hřišti. Místnost utichla. Nebyl v bezvědomí, jen byl hodně mimo.
Znovu jsem se zeptal. „Kde najdu Dedloa?“
„V nemocnici.“ Pak obrátil panenky a omdlel.
Určitě jsem mu musel způsobit nemalý otřes mozku. Vztek a kafe to je moderní pohon mozků a svalů!
Zapnul jsem si kabát a vykročil na cestu do nemocnice.
(11)
„Je tu někdo nový, vyptával se, kde najde pana Dedloa a ten barman mu to řekl.“ „Sice s nim musel nejdřív pěkně švihnout o bar, ale stejně mu to neměl říkat.“
„Hmm… postarám se o to.“ Konečně zase něco do nudného života Iky.
Ika podala neznámému muži deset dolarů a vyhodila ho ven.
Věděla, že je to pravda. Měla už slušnou pověst a nikdo by neriskoval lhát ji.
Došla k intercomu a naťukala číslo 589589. Za zdí to zasyčelo a kousek stěny se svižně odkryl. Nikdo by před tím neřekl, že za zdí má Ika bojový arzenál.
Svlékla se. Úplně do naha. Prohlížela si svoje tělo v zrcadle a stále byla udivená kolik jizev za těch pár let v bojích utrpěla. Oblékla si speciální jednodílné spodní prádlo a připnula elastickou neprůstřelnou vestu, tvarovanou speciálně pro ni. Na paži si připevnila nůž. Dozadu na opasek dvojici srdcových dýk. Na bok Baretu a dva náhradní zásobníky. Zmačkla uvnitř její skrýše velké zelené tlačítko a dveře se zavřely. Kožený kabát na zakrytí zbraní a byla připravena jít do města., porozhlédnout se po cizinci.
(12)
Kráčel jsem k nemocnici, cestu jsem znal, už jednou jsem kolem ní procházel. Ale stejně mi to trvalo hodinu. Stal jsem před, dejme tomu bílou budovou a hleděl na malý zelený kříž, jediný důkaz o tom, že se snad jedná o špitál. Vykročil jsem do nemocniční haly. Válcové zdobené sloupy po obou stranách vchodu budili impozantní dojem. Bez problému jsem prošel chodbou a zamířil si to podle ukazatelů přímo do márnice. Někde se musí začít a márnice byla ve sklepě, takže od spodu. Po sto metrech stále žádné známky života. Nikoho jsem nepotkal, nikoho nezahlédl… Jako by celá budova byla prázdná. Šel jsem ještě pět minut stále skrz nemocnici. Došel jsem k márnici, zmáčkl červený knoflík a modré kovově dveře se tiše otevřely. Nápis hlásal „Márnice“, ale já bych spíš napsal „Nepodařené pokusy na lidech“. V nádobách tu byli ve žlutém lihu vystaveni znetvoření lidé, části těl, děti.
Prošel jsem skrz celou místnost až k dekontaminační sprše. Obleky pro práci s nebezpečnými látkami jsem měl po pravé ruce. Říkal jsem si jestli jsem smrtelný jako ostatní lidi, jestli si musím vzít oblek nebo to bude jako procházka alejí s vůní růží. Nechtěl jsem nic riskovat. Vedle obleků leželi nůžky na stříhání nehtů, nutná výbava každé šatny pro laboratoř s nebezpečnými látkami. Umřít na nehtem proříznutý skafandr je vážně hloupé. Zvednul jsem nůžky. Co nejvíce je otevřel a jedním ostřím si přejel po dlani. Okamžitě mi začala téct krev a rukou mi prostoupila slabá bolest. „SAKRA“ Tak asi nejsem nesmrtelný. Když nejde o život, nejde o nic. Nahnul jsem se pro oblek a za sebou uslyšel kroky. Otočil jsem se, a paži mi roztrhla dýka, co po mne ta neznámá ženská hodila. Tentokrát to už slabá bolest nebyla. Jedním velkým krokem jsem se schoval za skříň s obleky. V odrazu skla dekontaminační sprchy bylo dobře vidět co ta ženská dělá.
(13)
Byla překrásná, stála tam, mluvila do vysílačky. Nejspíš se na mě teď řítí nějaká malá armáda Dedloa. Pozoroval jsem ji dál v odrazu skla. Černé, až neskutečně černé vlasy jí padaly přes obličej. Její rozevřený šedý kabát odhaloval opravdu štíhlou a křehkou postavu. Ale něco mi říkalo, že mé zdání klame. A navíc ty zbraně. Stála si tam, sebevědomá, v úplném klidu. Jako by ten člověk co se tu skrývá za skříní byl beránek.
Šatnou se začalo ozývat dunění. Do místnosti vtrhlo asi 6 mužů oblečených do taktických bojových kombinéz, plně vyzbrojeni. Okamžitě zaujali formaci, poklekli na jedno koleno a zamířili mým směrem.
„Vylez hajzle!!!“ Zakřičel chlap na kraji formace do tvaru „V“.
Byl jsem z ticha. Někdy je nejlepší nedělat nic. Byl jsem smrtelný, ale i tak jsem byl úplně klidný.
„Jones, Frederic, přineste mi toho chlapa.“
Přikrčil jsem se ještě více ke skříni. Začne mela. Teď uvidí s kým mají tu čest.
Oba chlapi vykročili mým směrem, zbraně měli stále zalíceny a byli v přikrčení. Měli dobrý výcvik, jeden druhého stále jistil. Už jsem si zkusil vyvolat zemětřesení, předtím mi stačilo se naštvat. Vzpomněl jsem si, jak moje manželka a syn byli neprávem zavražděni. Země se chvěla. Leenee byla úžasná, a Mever tak roztomilý. Na podlaze se začaly dělat praskliny od otřesů.
„ZABILI JE!!!“
Duše mi vřela, do dlaní se obtiskovaly nehty od silně zatnutých pěsti. Podlaha křupla a všichni ztratili rovnováhu. Někdo párkrát vystřelil, když padal. Skokem jsem vyběhl přes roztrhanou podlahu k partičce mužů. Ta záhadná žena tam už nebyla, asi odešla když přišli oni. Něco mi říkalo, že se ještě setkáme. Jeden voják držel stále rovnováhu. Vystřelil první dávku, minula jen o kousíček moji hlavu. Běžel jsem rovnou proti němu. Znovu zmáčkl spoušť. Pozdě. První kulka ještě letěla mým směrem, ale to už jsem držel zbraň a silou ji vymrštil do stropu. Zbylá část druhé dávky rozstřelila potrubí nad našimi hlavami. Horká pára doslova sloupla z vojáka kůži a okamžitě umřel. Ostatní byli jen popáleni, ale i to jim stačilo, aby jejich jediná myšlenka byla na útěk odtud. Horká pára byla všude. Vzduch se stával nesnesitelným. Na stropě praskaly zářivky. Vojáci se plazili k východu. Alarm vyřvával. A červené světlo zalilo místnost.
(14)
Cítil jsem bolest. Silnou bolest, ale ne natolik, aby mě příliš oslabila. Stál jsem na ulici před nemocnicí a rozhodoval se, kam jít. Musím se někde schovat a zjistit jaké všechny schopnosti mám. Připravit se. Cestou kolem nemocnice stál velmi zpustošený, téměř rozbořený, samozřejmě opuštěný dům. Pod svícnem je největší tma. V posledním patře jsem beze strachu rozdělal oheň. Sednul si a přemýšlel jaké všechny schopnosti mám. V oknech nebyla skla, a tma za oknem byla opravdu nepropustná. Přes den šero a noc jak v pohřbené rakvi. Hrál jsem si s myšlenkami, pohrával s pocity v domnění, že vyvolám nějakou schopnost. Nic. Akorát jsem propadl depresi. Hlava mi po chvíli spadla a usnul jsem klidným spánkem.
Probudil jsem se po pár hodinách za silného bzučení hmyzu. Poletoval všude kolem mě.
„Zmizte!!!“ Slovo a myšlenka se prolnuly a hmyz rozbitým oknem odletěl.
Co když to, že tu byl, byla moje vina. Pomyslel jsem na hmyz, na všechny brouky, můry a podobnou havěť v domnění že přiletí.
NIC
Rozčílil jsem se na hmyz…
Křup.
Rozšlápl jsme švába. Bzzzz… Místnost se opět začala plnit malými křidélky.
„Mám to!“
Vztek je tou tajnou myšlenkou, co vše ovládá. VZTEK a jen vztek!
Znovu jsem pomyslel a hmyz jako předtím odletěl.
Vzpomínka na vraždu mé rodiny a vztek přijde hned. Mám žízeň, ještě ve zteku jsem pomyslel místnost se začala plnit vodou. Vyskočil jsem na stůl. Oheň se okamžitě se syčením uhasil. Vody už nepřibývalo, napil jsem se a uviděl svůj obraz obličeje na hladině vody. Kůže byla popraskaná, všude puchýře, a praskliny. Ale stále jsem na tom byl lépe než vojáci včera.
Ruka se mi zahojila. Nebyl jsme nesmrtelný, ale léčil jsem se neskutečně rychle a voda odtékala jako život.
(15)
Když to nejde od zdola, tak to půjde od shora. Byl jsem v posledním patře domu a krásně viděl na střechu nemocnice. Dalo by se na nemocnici přešplhat po laně s kotvou, mít tedy nějaké. Kdybych měl schopnost levitovat, hned by se vše usnadnilo. Třicet metrů. Ze střechy nemocnice vedla někam do podzemí obrovská odvodňovací roura. Teď jen najít v kanálech začátek. Seběhl jsem rychle schody do přízemí a po kotníky jsem zůstal stát ve vodě. Následek včerejších kouzelnických pokusů. Sklep byl už úplně pod vodou. Sundal jsem kabát, nadechl se a potopil se do studené černoty sklepa. Po čtyřech minutách proplouvání, sklepa a pak stoky mezi domem a nemocnicí, jsem se vynořil v komplexu sklepení pod nemocnicí. Devět stejných rour, pěkně vyústěný vedle sebe, zabezpečené navařenou mříží. Napadlo mne. Voda ze střechy nemocnice stéká sem, stačí zapršet a hned budu vidět, kterou rourou vyšplhat nahoru. Nebylo ani tak těžké nechat vzplanout vztek. Myšlenka se změnila ve vztek a nad městem začalo pršet. Místností se ozýval hukot. Všechny roury se třásly. Dotýkal jsem se jedné po druhé, abych zjistil, která je ta správná. Voda netekla. Otočil jsem se zády k rourám a přesně v tom okamžiku jsem dostal do zad ránu proudem vody. Odhodilo mě to na protější stranu místnosti a bouchlo se mnou o zeď. Přestal jsem myslet na déšť a po chvíli i voda z potrubí přestala téct. Druhá roura. Na zemi ležela ocelová tyč. Vrazil jsem ji mezi mříže a docela snadno mříž vypáčil. Prolézt tak velkou trubkou bylo snadné. Nohy se zapíraly zádům a v pohodě jsem vyšplhal uvnitř trubky všechny patra.
(16)
Ika pozorovala hvězdy, teda spíš se snažila a v okamžiku ji zalil neskutečně hustý déšť. Naštvaná k zuřivosti a mokrá zaběhla do svého bytu na střeše. Celá se svlékla a dala si teplou sprchu, luxus, který si málokdo ve městě mohl dovolit. Sprchovala se dlouho, dělalo ji to dobře. Ve sprše mohla přemýšlet, uvědomovala si, jak je sama. Rodiče neměla, přátelé taky ne, o přítelovi ani neuvažovala, i když občas chuť na sex byla neúnosná. Sprcha, teplá voda. Lidé jsou z části voda a z části jen sen.
(17)
Mokrá vyasfaltovaná střecha a uprostřed ní postavený byt. Naslouchal jsem u dveří. Ticho. Upřímně, i celé město nějak potichlo. Zmačkl jsem kliku a dveře se bez zavrzaní otevřely. Celý byt se skládal ze dvou místností. Obývák, ložnice a kuchyň jako jedna společná místnost a koupelna, ze které se do celého bytu rozléval zvuk padající vody. Dveře od koupelny jsem pootevřel a nakoukl. Ta žena z márnice se tu sprchovala. Ale vypadala ustaraně. Měla dokonalé tělo. Nahé mokré tělo. Byla štíhlá a přeci tělo na ženu měla vypracované. Mokré kaštanové vlasy ji splývaly do půlky zad, opřená o zeď sprchového koutu a o mně netušíc. Pomaloučku jsem zas zavřel dveře koupelny, a začal po bytě hledat nějaká vodítka, kde Dedloa najdu a hlavně, kde najdu jeho bombu. Prohledával jsem jeden šuplík za druhým, skříňky, pouzdra, dokonce i počítač, ale heslo jsem neznal. Byl jsem stále potichu, nemohla tušit, že tu jsem. Voda přestala dopadat a z koupelny se ozýval šramot. Vstal jsem od stolu, a právě v tu chvíli se ve dveřích koupelny, jen v ručníku objevila ona krásná neznámá. Byla malinko v šoku, ale opravdu jen krátkou chvíli. Rozběhla se k nejbližší skřínce a začala otvírat horní šuplík, kde měla Baretu 9mm, což jsem věděl z předešlé prohlídky. Pevně jsem chytnul židli za opěradlo a plnou silou ji po ni hodil. Moc jsem se netrefil, ale i tak dostala jednou nohou židle do hlavy a omdlela. Ležela tam na zemi, zabalená z části do ručníku a vypadala tak nevinně. Opřel jsem ji o nosný sloup bytu, který byl ve středu místnosti, dal jí ruce za sloup a pevně svázal. Provaz na nohy jsem nenašel, tak jsem vyškubl kabel od modemu k počítači, a tím nohy svázal. Byt neskrýval žádné tajemství. Po důkladné prohlídce byl byt složen jen ze zbraní a vzpomínek.
(18)
Adam Moor byl hlavní vědec. Pro Dedloa vyráběl zbraně už za třetí světové války. Platil mu dobře a on si neztěžoval. Dneska byl den s velkým D. Tu bytost našli mrtvou, teda alespoň si to mysleli. Při pitvě jim seskočila ze stolu a zabila všechny, kdo v místnosti byli. Až speciální jednotka ji pomocí hodně silných uspávadel odchytla. Při důkladném ohledání těla zjistili, že se ze čtyřiceti procent skládá z člověka a z něčeho co nikdo neznal. Hroty na zádech, ocas s hroty a kůže na hrudníku shrbená a ztvrdlá, někdo by řekl, že připomínala masový hrob. Měli biologickou bombu, měli bytost a ta bytost po kontaktu z biologickou náplní bomby sílila, rostla a vyvíjela se. A lidé po ní naopak velmi rychle umírali. Dnes ji vstříknou do těla veškerý obsah bomby a pomocí sugestoru z ní udělají dokonalého poslušného zabijáka.
„Týme připravte se, udělejte poslední kontrolu.“ Hlasitěji zavelel Adam.
„Pouta v pořádku.“
„Biologický materiál připraven.“
„Subjekt připraven.“
Všichni ve skafandrech. Adam si nechal to potěšení uskutečnit tuhle mutaci. Obsah bomby byl modifikován a vyextraktován do své nejsilnější podoby. Adam nabral velkou injekční pistolí veškerý extrakt a vstříknul ho bytosti do krční tepny. Bytost se okamžitě probudila a začala sebou v křečích cukat, svaly se ji napínaly a rostly. Za chvíli se už ani nevešla na stůl. Prudce sebou škubala, až cukem ruky zabila jednoho vědce. Ruka jím prolétla až rozdělila tělo na dvě poloviny. Ocelový stůl nevydržel nápor váhy bytosti a zřítil se na zem. Pouta křupala jak bramborové lupínky. Bytost byla volná. Silnější, rychlejší, nebezpečnější. Pravý predátor.
Adam jen stál v koutě a pozoroval, jak ta bytost rozpárává jeho kolegy a žere je.
„Co jsme to provedli?“ Řekl nahlas a vyrušil bytost, která se do té doby o něho nezajímala.
Bytost se otočila jeho směrem, a velmi rychle se přibližovala.
„Co jsme to,“ a v půlce věty se mu bytost zahryzla do krku a trhnutím ho zabila.
Ta bytost, prostě TO, dožrala všechny vědce v místnosti a teď se chystala ven.
(19)
Ika se pomalu probouzela s obrovskou bolestí na čele. Otevřela oči. Naproti ní stál ten chlap z márnice. Trhla sebou proti němu a akorát si zařízla ještě víc provaz do rukou. Ještě sebou párkrát trhla až ji z rukou tekla krev. Pořád tam stál a díval se na ní. Alespoň že ji nechal ručník.
„Za tohle tě zabiju.“ Křičela Ika. A nemít ruce svázané už by byl mrtvý.
„Kdo jsi?“ Zeptal se Malacay.
Ika pořád jen vyhrožovala.
„Kdo jsi?“
Ika už byla zticha, ale pořád se snažila vymanit z provazů.
Zeptej se jednou, zeptej se podruhé, ale nikdy se neptej třikrát, to ho už radši zabij. Malacay se napřáhl a Ice dal slabší facku. Byla slabá, ale stačila, aby se Ice před očima udělaly hvězdičky.
„Ika, Ika se jmenuji!!!“
„Malacay, to je moje jméno. Tak teď už víme jak se jmenujeme a mužem pokračovat v našem rozhovoru.“Ika odvrátila hlavu.
„Kde najdu Dedloa?“
Ika mlčela.
„Na něco jsem se ptal.“
„Nic ti neřeknu!!!“
„Nenuť mě k tomu Iko!“
(20)
Nic z té holky po dobrém nedostanu, tak to pude po zlém. Došel jsem do kuchyně a vyndal větší nůž. Okamžitě se mi začala podlamovat kolena, sotva jsem chodil, ještě jsem ve zbytku sil přeřízl Ice pouta a nůž zahodil otevřenými dveřmi do koupelny. V mžiku jsem měl zase svou plnou sílu. Naštěstí se Ika nevzpamatovala tak rychle, aby mě napadla nebo utekla. Pevně jsem ji chytnul za obě zkrvavené zapěstí a přehodil přes rameno. Zmítala se, měl jsem co dělat, abych ji udržel. Vyšel jsem s ní ven na střechu. Stojan s dalekohledem byl pevně přimontován ke střeše. Upustil jsem ji na zem, až se chvíli nehýbala, ručník z ní spadl. Pár kroku bylo ledabyle složeno lano. Přivázal jsem jeden konec ke stojanu na dalekohled a druhy konec k zavázaným nohám Iky. Než se vzpamatovala z těžkého dopadu z ramene na střechu, už stála na kraji střechy.
„Kde najdu Dedloa?“ Z důrazem na každé slovo jsem se naposled zeptal.
„Za tohle tě zabi….“ A uprostřed věty jsem ji strčil ze střechy.
Padala jenom dva metry, než se lano napnulo. Byla nahá, visela hlavou dolů a byla mi plně odevzdána, a přesto mi nic nechtěla říci.
Vztek, VZTEK, myšlenka, vztek, myšlenka a několik supů začalo okolo nás nebezpečně blízko létat. Iku to viditelně vystrašilo. Ohlížela se všude kolem sebe, zatímco jsem se ji schoval za kraj střechy. Ika měla neskutečný strach. Rozhlížela se, podívala se směrem, kde jsem předtím stál a dostala ještě vetší strach.
„Dobře, řeknu ti to, vytáhni mě.“
Zapřel jsem se o kraj římsy a vytáhl ji na střechu. Nohy jsem ji nechal svázané, přehodil jsem Iku přes rameno a odnesl zpátky do jejího bytu.
„Tak mi pověz co chci slyšet.“
„Dedloa má kancelář o dvě patra níže přesně pod mým bytem, ale tam se nikdy nedostaneš zabijí tě hned, jak se ukážeš.“
„Víš sama, že ho musím zabít. Musím, jinak vyhladí to, co z lidstva zbylo.“
Vykročil jsem ke dveřím. Ika byla tak překvapená, že prostě odcházím, že se na nic nezmohla, jen se dívala jak otvírám dveře a odcházím.
Vyšel jsem ven. Město už nebylo potichu. Z nemocnice, někde ve spodních patrech, se ozýval strašný hluk, možná exploze. Nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost. Soustředil jsem se. Blesk a hrom, blesk a hrom, ještě udeřilo asi desetkrát do střechy nemocnice a blesky udělali díru skrz dvě patra. Začal se zvedat vítr a malé tornádo pomaloučku jelo po střeše. Zvětšovalo se a sílilo. Blížilo se ke mně. A přede mnou začalo pronikat skrz díru po bleskách. Proniklo skrz dvě patra a v obou patrech rozmlátilo vše co našlo. Upadl jsem na zem, úplně vysílen. Ještě jsem se odplížil k okraji díry a skočil dovnitř. Dopadl jsem doprostřed Dedloovi kanceláře, jak dlouhý tak široký. Dedloa byl dost zraněný. Nějakou železnou sošku měl zaraženou do plic. Tornádo skoro udělalo moji prácí. Dedloa ležel na zemi, skoro se už nehýbal, z úst mu šly krvavé bubliny.
„Ty svině chcípneš.“ Zařval z posledních sil Dedloa a namířil na mě revolver Taurus .45 a okamžitě vystřelil. Dostal jsem ránu do ramene jako, když mě kopne býk. Rána mě doslova srazila na zem. Krvácel jsem. Ale vědomí jsem neztratil. Postavil jsem se a velmi pomalým a vratkým krokem, velmi unaven jsem k němu došel. Dedloa stále ještě žil, ale nebyl schopen jediného pohybu. Poklekl jsem a veškerou sílou co mi zbyla přitlačil na sošku. Dedloa sebou jen jednou škubl a zemřel. Stejně by mi už neřekl, kde je bomba. Mrtev ji už nepoužije. Najdu ji jinak. Zatemnělo se mi před očima a v naprosté únavě jsem se svalil na zem.
(21)
Ika stále seděla ve svém bytu a nemohla se vzpamatovat. Viděla hrozná zvěrstva a ani nemrkla, ale pak přišel on. Říkal ,že Malacay se jmenuje a vzpamatovat se z něho nemůže. Seděla uprostřed svého bytu, nahá se svázanými kotníky. Natáhla se pod nejbližší skříňku, chvilku šátrala rukou a pak za zvuku trhajícího se suchého zipu vytáhla malý nůž. Jedním trhem přeřízla kabel na kotníkách. Rychle se oblékla do svého už skoro suchého oblečení a za pásek kalhot zastrčila svoji Baretu. Výtahem sjela o dvě patra níže. Celý prostor haly byl na cucky, dokonce těžké ocelové dveře Dedloovy kanceláře byly vyražený. Ika přeskakovala rozbitý nábytek a vyhýbala se přetrhanému vysokonapěťovému vedení. Snažila se dostat do kanceláře. Dedloa si mrtvě ležel ve vlastní kaluži krve se sochou Svobody zabodnutou v hrudi. Malacay vedle něho, živý, jenom ve hlubokém spánku. Ika vytáhla z pouzdra svoji Baretu zamířila na Malacaye. Minutu stála s nataženou rukou, s prstem na kohoutku, ale vystřelit nemohla. Normálně střílela bez zaváhání, zabíjela bez vyznaní či soucitu. Muže, ženy, děti. Ruka se ji začínala třást od toho jak dlouho držela zbraň. Zmáčkla kohoutek. BOOM!!! Místnosti se ozval výstřel a ještě se několikrát v ozvěně vrátil. Malacayovi kulka prolítla jenom kousek od hlavy. Ika se cítila jako slaboch. Nemohla ho zabít, nevěděla proč. I po tom všem, co ji nahoře provedl, ho nemohla střelit. Co v něm bylo? Chytla Malacaye za límec kabátu a dotáhla ho výtahu. Za Malacayem se dělala krvavá stopa. Ve svém bytu ho svlékla do půl těla. Měl docela dobře vypracované svaly na hrudi a velmi silné paže. Vytáhla ho do vlastní postele. Nebylo to snadné. Malacay musel vážit alespoň 100 kilo. 100 kilo svalů. Ležel v její posteli, do půlky těla svlečený, s dírou v rameni velkou jak golfový míček, ale už nekrvácel. To bylo pro Iku velmi zarážející. Došla do kuchyně, vyndala z horní skříňky lékárničku a vrátila se zpět do ložnice. Krom běžných věcí měla Ika v lékárničce i šicí soupravu na sešívání ran, kterou už tolikrát na sebe použila. Natáhla vlasec do očka jehly a udělal Malacayovi první štych. Osm stehů ze předu a dvanáct stehů na zadech a díra byla zašita. Obvázala ho silným obvazem. Věděla že rána se zahojí, ale jestli ještě bude moci někdy pohybovat rukou netušila. Malacay spal v její posteli, tak se Ika rozhodla, že přespí v kuchyni a před spaním si dá trochu koloniální Whisky. Nikdo už ani nevěděl, proč se všem alkoholickým nápojů říkalo koloniální.
(22)
Bytost, teď by se dalo říci spíš superbytost, nebo ještě lépe Monstrum naráželo hlavou do nerozbitného skla laboratoře. Předtím se zdálo, že má alespoň nějaké rysy člověka, ale teď to bylo opravdu monstrum. Naráželo do skla, nepřestávalo, ba naopak, zesilovalo údery až ji z hlavy začínali téct drobné potůčky žluté krve. Žluté potůčky krve se mísily s řekou červené lidské krve na podlaze a vytvářely zrůdné obrazce. Náraz, rána, náraz, rána. Sklo stále drželo. Náraz, a rám okna i s nerozbitným sklem se zřítil. Netvor byl volný a stále hladový. Nepohyboval se jako člověk, teď už to bylo zvíře na čtyřech nohách. Uháněl chodbami nemocnice. Vyrážel dveře a hledal potravu. V patře pod Dedlovou kanceláří našel Netvor jídelnu a velký mrazák na maso, kde strávil noc hodováním na zmrzlém hovězí.
(23)
Probudil jsem se v posteli, rameno jsem měl sešité a byl jsem extrémně hladový. Za ty tři dny, co jsem byl ve městě nebyla možnost se najíst. Ika jako velmi uznávaná osoba měla přístup ke všem vymoženostem, co v poválečném světě zbylo, jako třeba teplá voda nebo míchaná vajíčka a kafe. Ika skončila v kuchyni a přicházela do pokoje, teda spíš přešla z jedné strany místnosti do druhé. Zavřel jsem oči a dělal, že spím. Moment překvapení, kdyby se o něco pokusila. Ika se posadila na okraj postele a pozorovala mně. Rozvázala mi obvaz a koukala se na ránu. Byly vidět už jenom stehy a jizva, rána se dokonale zahojila. Jednou rukou ze mě stáhla obvaz a shodila ho před postel. Druhou rukou mi přejela po prsech a svalech na břichu. Chytnul jsem ji za ruku a hodil na druhou stranu postele. Zároveň jsem sebral z podnosu nůž na krájení masa a zalehl jí, aby se nemohla hýbat. Ležela pode mnou, nůž měla na krku, ale nebránila se. Jen se mi dívala do očí.
„Tak dělej, zabij mě.“ Zašeptala
Věřil jsem ji, nevím proč, ale cítil jsem pocit bezpečí.
Slezl jsem z ní, a posadil se na postel. Nic jsem stále neřekl.
„Udělala jsem ti něco k jídlu, musíš být dost hladový.“
„Děkuji, cením si toho.“
„Proč si musel Dedloa zabít, najal si tě nějaký pošuk z Afriky nebo konkurence?“ Co jsem ji nato měl říci.
„Určitě víš že Dedloa vyvíjí ve sklepení zbraně?“ Přikývla.
„A možná víš že Dedloa vlastní jednu speciální bombu.“
„Bombu posledního soumraku, jak ji všichni u nás říkají.“Skočila mi do řeči.
„Tak přesně ta bomba musí být zničena!!!“
Ika se jen pobaveně podívala. „Ale ta bomba byla rozmontována už před půl rokem!“
„A kde je biologická náplň?“ Zeptal jsem se a Ika se zarazila.
„Včera se použila na oživení nějakého vzácného druhu zvířete.“
Dojedl jsem vajíčka z tvrdým chlebem a zapil pořádným šálkem kafe.
Ika pořád ležela tam, kam jsem ji hodil. Snad se za celou dobu ani nepohnula.
Začínala se mi líbit, hodně líbit, byla opravdu krásná a rozkošná. Vlasy rozhozené po polštáři, zamáčknutá do postele od toho, jak jsem na ní ležel.
„Musím zabít to zvíře.“ Ika se zvedla s postele, obešla ji, přiblížila se na dotek svým obličejem k mému.
„Pomůžu ti.“
„Dobře Iko.“ Po chvíli jsem odpověděl. Věřil jsem ji, nevím proč, ale něco ve mně říkalo že mně nepodrazí. A Ika se přitiskla na mé rty, a dlouze mě políbila.
„Dobře, jdeme.“ Radostně vykročila směrem ke dveřím.
Co jí sakra pohánělo? Jak mohla tak naráz změnit stranu?
Víra a oddanost je neskutečně podivná záležitost.
(24)
Netvor vyžral mrazák, roztrhal železné konzervy s jídlem a stále byl hladový, jako by měl černou díru v sobě. Stropem prosakovaly kapky krve z Dedloovy kanceláře. Netvor je cítil, a nemohl odolat té vůni. Nyní byl už dost vysoký a silný na to, aby mohl prorazit strop skokem. Veškerou váhu přenesl na zadní svalnaté nohy, zapřel se takovým způsobem, až mu vylezly žíly. Odrazil se. Strop prorazil na první pokus. Otřesem dopadl na hřbet a propadlý strop ho zasypal. Par vteřin a od šutrů a sutě byl osvobozen. Netvor se postavil na zadní a předníma nohama se zapřel o okraje díry do horního patra. Skok. Dedloa byl stařík, ale i tak netvorovi chutnal. Každý sval, každá šlacha Dedloa skončila v žaludku netvora. Vůně krve. Ale nebyla to krev jenom Dedloa a to netvor moc dobře věděl. Cítil tu slabou odlišnost vůně. Chvíli čenichal s nosem u země, až ho nos dovedl k výtahu. Netvor zalezl do výtahu a okamžitě se výtahem rozlehl hlas : „Maximální počet osob ve výtahu je osm.“ Hlas se stále opakoval a dováděl netvora k zuřivosti. Servisní dvířka na stopě výtahu se rozletěla spolu s částmi stropu, jak mohutně netvor vyskočil vzhůru. Nad výtahem skákal z jedné strany šachty na druhou, odrážel se a stále stoupal výše. Poslední překážka byla strojovna výtahu a ta se pod jeho silou zbortila jak hrad z písku. Netvor byl volný, byl na střeše a byl rozhodně stále hladový.
(25)
Vstal jsem z postele a šel hned za Ikou ke dveřím. Ika chytla za kliku, stiskla a otvírala dveře dovnitř. Jak se dveře malinko pootevřely, Ika i se dveřmi doslova vyletěly ven na střechu. Trhnul jsem sebou a rozběhl se ven. Těch pár sekund, co jsem běžel, se z venku ozývaly výstřely. Podle zvuku to musel být obrovský kanón. Nepřekvapilo mě, že ho měla Ika u sebe.
Netvor krvácel z hlavy a Ika vyměňovala zásobník z pistole Desert Eagle. Nechápu, že jsem si na ni nevšiml tak velké zbraně. Ika zarazila další zásobník a začala opět střílet na hlavu netvora. Krvácel, ale stejně se dál velmi rychle přibližoval k Ice. Nebylo vidět, že poranění by netvorovi nějak vadila. Ika vystřílela další zásobník, dala se na útěk. Zloba a vztek ve mně vřely. Netvor už byl na dosah za Ikou a šedivým nebem projel blesk a udeřil do netvora. Netvor přepadl a udělal kotoul dopředu. Sekundu víc ne a opět byl zas na nohou. Žíly na krku se mi napnuly. Kůže se mi pomalu zbarvovala do bíla. Soustředil jsem se a síla mého vzteku byla monstrózní. Za zády se mi pomalu začal rojit hmyz, stále čím dal více supů a orlů se objevovalo na nebi. Děsivý bzukot a šum křídel se ozýval odevšad. Netvor mě zpozoroval, nechal Iku Ikou a běžel proti mně. Hmyz i ptactvo se rozletělo proti netvorovi.Otravovalo ho, bodalo a klofalo, ale pro něj to byly ranky jako, když dítě spadne z kola. Trhl jsem hlavou doprava, jak strašně hlasitý vystřely se vedle mě ozývaly. Ika vší silou držela těžký kulomet a kolem něho se ji válel hodně dlouhý pás nábojů. Tentokrát to netvor už moc neustával. Kolísal se ze strany na stranu.
Oheň, mě napadlo. Asfaltová střecha pod netvorem se rychle začala proměňovat v tekutý asfalt. Asfalt začal bublat a po chvíli vzplanul. Ika sklonila kulomet a zaměřila se na střelbu do netvorových nohou. Netvor upadl a horky hořící asfalt ho obklopil. Mohutně ze sebe vydával jekot, vysoký a děsivý. Střelba ustala, Ika už vedle mě nestála. Byl jsem unavený k smrti unavený. Stále jsem se soustředil na oheň, ale nedokázal jsem ho udržovat v takové síle a pomalu skomíral. Ika proběhla vedle mě a oběma rukama svírala katanu. Netvor byl ve stále vysokých plamenech a stále dosti živý.
Ika vskočila do plamenů a netvorovy zasekla katanu do krku. Plameny je oba pohltily. Netvor se ještě chvíli zmítal a za nedlouho shořel. Iku jsem v plamenech už neviděl, ani jsem ji necítil. Zemřela. Jsme jen prach a v prach se obrátíme. Vykročil jsem k plamenům. Nohy mě neudržely a já se svalil na zem do bezvědomí.
(26)
Seděl jsem na kopci, bylo ticho. Pamatoval jsem si, kde to jsem. A věděl jsem co se stane. Moje rodina ještě žila. Rozběhl jsem se neskutečnou rychlostí z kopce do vesnice. Musel jsem proběhnout jenom jedním hustým lesem, který obklopoval vesnici ze severu a budu u své rodiny. Byla už docela slušná tma, plíce mě bolely a větve v lese do mně bolestivě mlátily. Kořen. Neviděl jsem ho. Zakopl jsem a hlavou se udeřil o strom. Snažil jsem se postavit na nohy. Stále jsem se motal. Nedokázal jsem udržet rovnováhu. Opřel jsem se o klacek a čekal, až se mi vrátí rovnováha. Ani ne v moc velké dálce se něco slabounce zablesklo. Měsíc svítil a odrážel se od všeho lesklého. Znovu ten záblesk. Ale tentokrát jsem zpozoroval, co to bylo. Ostny. Zvířecí to být nemohly. Takové podobné měl ten netvor na střeše nemocnice, ale tohle nebyl ten samý netvor, byl alespoň třikrát menší. Rovnováha se mi už vrátila. Vydal jsem se za tou bytostí. Pohybovala se pomalu. Já také. Koukal jsem na každou větývku na každý kámen, jenom abych nevydal žádný zvuk. Byl jsem na pár metru od té bytosti. KRÁK!!! Ozvalo se z vrcholky stromů. Přesně v tom okamžiku jsem doběhl posledních pár kroků k bytosti. Bytost mě už slyšela. Otočila se, pozdě. Vší silou jsem ji praštil klackem do hrudi, zakolísala se a padala na záda. Nevěděl jsem, co budu dělat dál až dopadne na zem, ale bytost se o zem nezastavila. S křupáním větví propadla do pasti na medvědy a napíchla se na několik ostrých dřevěných kůlů. Stále ta potvora žila. Hýbala se, ale z jámy se dostat nemohla. Došel jsem pro největší kámen, co jsem uzvedl. U jámy jsem ho zvedl nad hlavu a vší svou silou ho hodil na hrudník té bytosti. Tělo bytosti se pod váhou kamene posunulo o kus níže do jámy a kuly projely jejím tělem naskrz. Její hlava se zvrátila dozadu a umřela. Ještě chvíli jsem se na ni díval a zkoušel zjistit, co to je. Napůl člověk a na půl něco jiného.
Obešel jsem jámu a opět vyběhl k vesnici. Už to byl malý kousek. Leenee seděla před naší chýší a v náručí houpala Mevera. To byl nejkrásnější pohled co jsem kdy zažil.
Měsíce ubíhaly a nikdo nezemřel. Mary se záhadně uzdravila. A jenom já jsem věděl jak teprve strašná budoucnost nás čeká. |
