|
///
Ježíš pak opět zastonav sám v sobě přišel k hrobu. Byla pak jeskyně, a kámen byl svrchu na ní.
Dí Ježíš: „Zdvihněte kámen.“
Řekla jemu Marta: „Pane, již smrdí; nebo čtyři dni v hrobě jest.“…
Když se pak byl pomodlil, zavolal hlasem velikým: „Lazaře, pojď ven!“ I vyšel ten, kterýž byl umřel, maje svázané ruce i nohy rouchami, a tvář jeho šatem byla obvinuta.
Řekl jim Ježíš: „Rozvěžtež jej, a nechte, ať odejde.“
Evangelium svatého Jana (Parafráze)
///
Člověk nesmí žít život! Musí prožívat a užívat si života než se jeho duše podívá na tělo ze shora/zdola a moci už jen litovat propadeného, nudného a zbytečně promarněného života, plného zbytečných frází a gest.
Jsme telata ve stádu s určenou monotónností a odsouzeni k doživotní poslušnosti. Vstáváte každý den v pět hodin do práce, otročíte dvanáct hodin, kvůli trocha penězům. Celý život zasvětíte sháněním peněz, nic si neužijete, a když už ve stáří budete mít nějaký ten obnos, nebudete ho mít za co utratit, protože jste staří a chromí. Je vám čtyřicet máte rodinu byt ve městě a možná malou chatu za městem. Každý pátek odjíždíte na chatu, hned jak přijdou děti ze školy. Posekáte trávu kolen chaty, opravíte a umyjete auto, pokecáte se sousedy, a v neděli zase zpátky do města. Tak je to každý týden, jaro léto podzim zima. Je jedno jaké je počasí, musíte na chatu, přece nejste ty nudní patroni bez fantazie.
Milujete svoji ženu, ale nejradši by jste jí zabil, rozvedl se. Můžete, ale nejde to. Bojíte se. Bojíte se, že už nedokážete znovu očarovat ženu/muže, tak žijete s nějakou osobou, kterou jste potkaly před mnoha lety. Musíte!
Nenávidíte monotónnost života, tak, že si už ani neuvědomujete, že je to jste vy, kdo umírá v týdenním plánování. Než se odhodláte ke změně, chcípnete jak hlídací psi. V očekávání a už můžete jen litovat svého „zkurveně“ nudného života, ve kterém jste nic nepodnikli.
Neexistuje svoboda názoru! Vyslov, ale konat jej nemůžeš! Vláda, předpisy, konvence a dobrý „smysl“ pro sebezáchovu a vžitou morálku nám neumožňují se vyjádřit. Nemůžeme žít podle svého uvážení, nemůžeme navždy odejít ze stáda telat. Zkusme to, a morální smrt je po čase nevyhnutelná!
Každý den důchodci vyčkávají od ranních hodin ve vestibulech metra a čekají na deník Metro. Každý den, za jakéhokoliv počasí, ale proč. Promarnili své životy a jejich nynější jediná náplň je každodenní cesta z domu pro metro, popřípadě z domu na druhý konec města, protože tam mají levnější rohlíky.
Jediní lidé, kteří si užívají života plnými doušky, a i z ničeho dokážou udělat hodně jsou šamani, chcete-li feťáci. Denně navštěvují různé entity a prožívají experimentální zážitky na vlastní tělo. Pocity a vjemy, které nejsou jen příznaky drogy, ale zvýšená citlivost a chápavost pro tenhle svět. No co, že budu mít změklý mozek a podobné žvásty, že umřu v padesáti nebo dřív. Nesejde na tom. Něco jsem zažil a to už nikdo nezmění.
Co dělat po padesátce/šedesátce? Vaše děti a vnuci, za vámi možná jednou za týden přijedou, máte tu svoji zahrádku, chodíte na ryby a houbaříte. Pokud žijete ve městě tak jen malí výlet pro Metro a zpět. Umřete, a zbude po vás jen papír A4 s tlustým černým rámečkem. Pak, když se budete koukat, tam ze zdola na horu, do živého světa, pochopíte že jste byli ve skutečném světě, ale nežili jste v něm.
Nastává otázka: Lze vůbec jednat, mluvit a myslet, jako by právě ten okamžik byl poslední v tvém životě? NE, peníze dojdou, a „blbých“ lidí je okolo dost, aby nepochopily širší aspekty věci, a odsoudily vás na výstředníka, úchyla, cvoka, nebo cokoliv jiného. Tak proč se vůbec snažit ŽÍT?! |
